11. září - datum, které třikrát změnilo svět
- Podrobnosti
- Kategorie: ZE SVĚTA
- Zveřejněno: 9. 9. 2015 22:43
Datum 11. září každému připomene sebevražedné útoky čtyřmi unesenými dopravními letadly, kterými islámští teroristé v roce 2001 z organizace Al-Qá'ida zaútočili na významné budovy v USA. Ale málokdo ví, že v 17. století na území Evropy proběhly ve stejný den 11. září dvě významné bitvy. První v roce 1683 u Vídně a druhá v roce 1697 u města Senta ve Vojvodině v severním Srbsku.
11. září 1683 začala osvobozovací bitva u Vídně spojených evropských vojsk pod velením "Lva z Lechistánu" polského krále Jana III. Sobieského, který následujícího dne 12. září 1683 vybojoval pro celou Evropu rozhodující vítěznou bitvu, čímž byla zastavena islámská expanze do Evropy. Pod vedením polského krále tehdy u Vídně společně bojovali Poláci, Litevci, Rakušané, Němci, Češi, Slováci a Maďaři. Vídeňskou porážkou Turků bylo zahájeno dvě století trvající postupné osvobozování jihovýchodní Evropy od islámské okupace.
11. září 1697 se v odpoledních hodinách uskutečnila jedna z nejdrtivějších porážek v turecké historii od křesťanské Evropy na březích řeky Tisy u města Zenta (dnes Senta) a definitivně potvrdila výsledky z Vídně. Spojená evropská vojska tentokrát vedl Evžen Savojský. Odhaduje se, že v boji padlo dvacet tisíc Turků a dalších deset tisíc se utopilo v řece. Ti, kteří řeku přeplavali, zůstali beze zbraní a rozprchli se.
Pro Slovany mají tyto památné události velký význam, protože Slované mají s islámskou expanzí bolestnou zkušenost:
- Jižní Slované byli stejně jako Řekové v průběhu středověku zotročeni a jejich těžké osvobozování trvalo až do 19. století.
- Východní Slované se tureckých válek také účastnili. Nejen při obraně vlastních území, ale také na postupném osvobozování Balkánu. Díky vojenským zkušenostem kozáckých vojsk získaných ve válkách s Tureckem se podařilo v průběhu 18. a 19. století rozšířit Ruskou říši na největší stát na světě, kterým Rusko zůstalo dodnes.
- Západní Slované také nesli tíhu tureckých válek. Polsko se v nich tak vyčerpalo, že se v 18. století polský stát stal kořistí svých tří dravějších sousedů: Německého Pruska, Rakouska a Ruska. Traumata z tureckých válek jsou dodnes součástí slovanského folklóru včetně našeho českého, moravského a slovenského. O vojnách s Turkem se zpívá v lidových písních, Turci jsou součástí dětských pohádek, předmětem výtvarného umění, atd.
Turecké války byly také impulzem pro vznik všeslovanského hnutí a šíření myšlenky slovanské vzájemnosti. Tyto ideje totiž vznikly u jižních Slovanů, kteří pod tíhou islámského nebezpečí hledali pomoc u svých příbuzných. Zakladatelem byl v 16. století chorvatský historik Vinko Pribojević následovaný Mavro Orbinim (1563-1610) a Jurajem Križanićem (1618-1683), který se dokonce bitvy u Vídně zúčastnil a v průběhu druhého dne bojů v této bitvě zemřel. Jižní Slované (psali jsme o Matiji Majarovi Ziljském) také později stáli v čele všeslovanského hnutí, které chápali jako vzájemnou a rovnoprávnou spolupráci malých slovanských národů známou jako austroslavismus, který se stal v druhé polovině 19. století alternativou příliš zpolitizovaného vojenského panslavismu.
Naši evropskou civilizaci tvoří velmi pestrá směsice národů, mezi nimiž jsou nejpočetnější slovanské národy (přibližně 250 milionů, což je asi 32% evropské populace), románské národy (přibližně 242 milionů, což je asi 31% evropské populace) a germánské národy (přibližně 212 milionů, což je asi 27% evropské populace). Tyto tři jazykové skupiny indoevropských národů tvoří více než 90% celkové populace Evropy. Kromě toho je třeba připomenout, že stejnými jazyky mluví ještě mnoho dalších milionů lidí žijících mimo Evropu, kteří jsou právě díky svým stejným jazykům úzce kulturně spojeni s evropskou civilizací. Celkem tvoří asi čtvrtinu celkové populace na Zemi, z čehož na slovanské jazyky připadá asi 400 milionů. Zdá se to hodně, ale není to ani pouhých 6% celkové populace lidstva na Zemi.
Minulost Evropy nám dává příklady vzájemné tolerance a především spolupráce Slovanů s neslovanskými národy na obraně a rozvoji naší společné civilizace. Měli bychom si tyto činy připomínat. Před čtvrt stoletím jsme si po pádu komunistického SSSR mysleli, že pro Evropu nastává nekonečná doba míru a svobody, protože se nám zdálo, že ideologické, etnické a náboženské války už navždy zmizely v propadlišti dějin. Z tohoto omylu nás probudil krvavý rozpad Jugoslávie a nyní také události na Ukrajině. S islámským terorismem a extrémismem se do Evropy v modernější a šílenější podobě vrátilo stejné nebezpečí, jaké hrozilo v době tureckých válek. Všechna tři výročí 11. září nám připomínají, že někdy nestačí pouze výzvy k odsouzení toho či onoho, že někdy nestačí pouze řečnické projevy, modlitby, slovní diplomacie a pokojné občanské protesty, ale že je třeba jednat a aktivně bránit naši společnou evropskou civilizaci. Pokud tomu budeme jen přihlížet a nebo se dokonce jako Slované budeme škodolibě radovat nad "úpadkem germánsko-románského Západu" a tvářit se, že nás se to netýká, tak podepíšeme celé naší civilizaci od Lisabonu po Vladivostok definitivní úmrtní list a poneseme vinu za zlo, které se nás připravuje zničit.
