Matija Majar Ziljski
- Podrobnosti
- Kategorie: ZE SVĚTA
- Zveřejněno: 31. 7. 2015 15:16
Matija Majar Ziljski (1809-1892) byl významným myslitelem slovinského národního obrození a spolu se svými předchůdci Vinko Pribojevićem (1. polovina 16. století), Mavro Orbinim (1563-1610) a Jurajem Križanićem (1618-1683) také významným jihoslovanským představitelem mezinárodního slovanského hnutí. Ziljski se narodil 7. února 1809 v rodině chudého krejčího v korutanské obci Witenig (slov. Vitenče) a zemřel 31. července 1892 v Praze, kde je pohřben na pražském Olšanském hřbitově.
Matija Majar Ziljski byl nadaný student, ale kdyby nedostal stipendium od katolického kněze Bicelinga, tak by kvůli chudobě musel školu opustit. Finanční podpora ho zavázala, aby se také stal knězem. Během studií na semináři se sblížil s biskupem Antonem Martinem Slomšekem (1800-1862), který jako spisovatel, básník a autor dodnes známých slovinských písní propagoval používání slovinského jazyka.
Matija Majar Ziljski kázal myšlenku kulturní a politické jednoty slovanských národů. V roce 1848 vydal plán na vytvoření slovanského federativního státu, který by zahrnoval Slovinsko, Chorvatsko, Slavonii, Dalmácii, Vojvodinu, Čechy, Moravu, Halič a Slovensko. Tento projekt byl široce podporován a později inspiroval Karla Kramáře k podobnému projektu "Slovanské říše".
Ziljski navrhoval nejen plán sjednocení Slovanů v kulturním kontextu, ale také sjednocení jejich národních jazyků a proto vytvořil pro Slovany podobně jako tisíc let před ním Konstantin Filosof (svatý Cyril) společný slovanský jazyk sestavený ze slovníku a gramatiky jednotlivých národních slovanských jazyků. Tento umělý jazyk měl všem Slovanům sloužil jako pomocný mezijazyk (moderní lingvistika takové projekty označuje jako zonální jazyk), kterému by všichni příslušníci jedné jazykové zóny (např. slovanské, románské nebo germánské) rozuměli téměř bez žádného učení a snadno by se ho naučili aktivně používat. (Podobným projektem takového slovanského mezijazyka byl ve stejné době ještě projekt českého lingvisty Václava Bambase.) Na Ziljského práci navazuje také současný projekt novoslověnštiny.
Po Slovanském sjezdu v Praze a revoluci v roce 1848 se Ziljski začal více zajímat o Rusko. Pro výstavu do Moskvy v roce 1867 vytvořil slovinskou národní expozici a plánoval svoje přestěhování do Oděsy, kde se měl stát profesorem. Psal totiž etnografické články do ruských odborných časopisů a na základě toho dostal nabídku v Oděse učit. Tyto plány se však neuskutečnily, protože ruské úřady neměly zájem o trvalý pobyt dalšího katolíka na území Ruska, který navíc nepropaguje ruštinu jako univerzální slovanský jazyk. (viz. poznámka) Proto se Ziljski v roce 1883 přestěhoval do Prahy, kde už zůstal až do konce života. Matija Majar Ziljski zemřel 31. července 1892. Je pohřben na Olšanském hřbitově v Praze v části VII, oddíl 10, číslo hrobu 110, ale nenese jeho jméno. V roce 2002 byl nedaleko od skutečného místa Ziljského odpočinku slavnostně odhalen náhrobní kámen se jménem a podobiznou. Tento památník se nachází ve stejné části a oddílu, ale na pozici 25.
Ziljského literární činnost kromě odborných prací o slovinštině (publikoval totiž o rodné slovinštině podobně jako náš Josef Dobrovský o češtině) zahrnuje především tyto dvě knihy:
• ZILJSKI (1864) Svatí bratři Cyril a Metoděj
• ZILJSKI (1865) Uzaјemni Pravopis Slavјanski
(Zijlského kniha o mezislovanském jazyku je zdarma ke stažení zde v naší prodejně.)
Poznámka:
Dvě století před Ziljským pobýval v Rusku jiný jihoslovanský panslavista: chorvatský katolický misionář Juraj Križanić. Nejprve na krátkou návštěvu v roce 1647 a potom v roce 1669. Križanić v Rusku pracoval na gramatice svého slovanského mezijazyka, který přejímal prvky středověké chorvatštiny, ruštiny i církevní slovanštiny. Križanić se (stejně jako Ziljski) domníval, že jednotu Slovanů je možné zajistit jedině v případě, že si jednotlivé slovanské národy spolu budou snadno rozumět pomocí společného mezijazyka, kterému budou rozumět bez učení. Své názory se pokoušel tlumočit tehdejšímu carovi Alexeji Michajlovičovi, ale ten pro jeho myšlenku slovanské jednoty neměl pochopení. Přestože byl Križanić plně nakloněný myšlence sjednocení Slovanstva pod ruským praporem, tak v silně konzervativní ruské říši narazil. Obava, že by ruské prostředí muselo tolerovat nové myšlenky, protože Križanićův společný slovanský jazyk (stejně jako Ziljského) nebyl čistě ruský a jeho autor (stejně jako Ziljski) dokonce nebyl ani pravoslavný, vedla carovy rádce k ráznému řešení a Križanić byl vyhnán do Tobolsku na Sibiři, kde byl donucen strávit celkem 15 let. Byl omilostněn až novým carem roku 1676. Potom žil ještě nějakou dobu v Moskvě, pak v Polsku a nakonec se zúčastnil bitvy u Vídně mezi tureckou armádou a spojenými evropskými vojsky pod velením polského krále Jana III. Sobieského, ve které padl 12. září 1683.
