Svátek Orthodoxie
- Podrobnosti
- Kategorie: ZE SVĚTA
- Zveřejněno: 26. 2. 2017 16:25
Letošní neděle 5. března je nejenom první nedělí tradičního Velkého (velikonočního) čtyřicetidenního půstu, ale také významným dnem v dějinách Evropské civilizace. Svátek Orthodoxie (svátek pravoslaví) je spojen s ukončením obrazoborectví (ikonoklasmus podle řeckého εἰκῶν/ikón obraz a κλάστειν/klastin lámat). Obrazoborectví definitivně ukončila byzantská císařovna Theodora II. (na obrázku), matka císaře Michala III., která roku 843 obnovila uctívání ikon. Od této doby východní církev slaví první postní neděli jako svátek vítězství pravé víry od různých bludů a císařovnu Theodoru II. řadí mezi svaté.
Do ukončení obrazoborectví také významně zasáhl mladý Konstantin Filosof (sv. Cyril), pozdější apoštol Slovanů, který se stal veřejně známým právě díky svým spisům polemizujících s ikonoklasmem, které v odborných kruzích vzbudily pozornost a rozruch. Podobných rozprav sice vznikalo na konstantinopolské univerzitě i jinde mnoho, ale Konstantin prokázal v argumentaci i vývodech tak hluboké znalosti teologické i filozofické problematiky, že mu obratem získaly respekt učitelů a kolegů a také čestné přízvisko «Filozof» a mohl být mimořádně se souhlasem a patriarchy a císařovny vysvěcen na kněze ihned po dokončení studií o mnoho let dříve, než dovršil věk 30 let, který byl kanonickou podmínkou k získání kněžského svěcení.
Fenomén obrazoborectví musíme chápat v kontextu doby. Tehdejší Byzantská (přesněji Východořímská) říše se musela vyrovnávat s už dvě století trvajícími útoky muslimů. Několikrát bylo napadeno hlavní město Konstantinopol a skoro všechna města říše byla také dobývána, drancována a pustošena. Východořímská říše natrvalo ztratila svoje území v Egyptě, Severní Africe a na Blízkém Východě. Napadány byly i ostrovy ve Středozemním moři, které zcela ovládli muslimští piráti. Neklidná a také jen dočasná hranice mezi křesťanstvím a islámem vedla přes území Malé Asie, kde je dnešní Turecko. Zhroutily se celá vyspělá ekonomika a námořní i pozemský obchod starého antického světa, nastal veliký úpadek a dokonce částečný návrat k naturální směně zboží. Z tohoto pohledu bylo obrazoborectví zoufalým pokusem o snížení útočnosti vyznavačů islámu proti vyznavačům křesťanství.
V té době strádal nejen východ původního antického světa, ale také západ. Muslimové nadlouho dobyli Pyrenejský poloostrov a byli zastaveni až ve Francii v roce 732 v bitvě poblíž Tours a Poitiers. Arabská armáda po předchozím obsazení Sicílie a Kréty na počátku 9. století napadla v roce 846 samotnou Itálii a město Řím, které bylo málem také dobyto, stejně jako muslimové postupně obsadili všechna ostatní starověká centra křesťanství. (Konstantinopol byl dobyt v roce 1453, Alexandrie byla dobyta v roce 641, Antiochie byla dobyta v roce 638 a Jeruzalém také v roce 638). Muslimské armádě se podařilo obsadit přístav Ostii a vyplenit část samotného města Řím včetně dvou chrámů - staré baziliky sv. Petra ve Vatikánu a chrámu sv. Pavla před hradbami. Vlastní město Řím zachránil až vnitřní okruh starověkých hradeb. (tzv. Aureliánské hradby postavené v 3. století n.l.) Ve středověku mezi 7. a 15. stoletím z původních pěti sobě rovných a samostatných center křesťanské civilizace zbyla svobodná jen dvě: Starý Řím a Konstantinopol - Nový Řím a později od 15. století až dodnes zůstalo pouze jedno: Starý Řím, což mělo mimo jiné vliv na rozpad původně jednotné církve na Orthodoxní (Pravoslavnou) a Římsko-katolickou a trvale zasáhlo i Slovany. Bohu díky od 60. let 20. století mezi oběma církvemi již nepanuje jen staré nepřátelství, ale začíná proces vzájemného porozumění. (Víc informací najdete zde: http://www.apostolicpilgrimage.org)
V důsledku této historie se římský stolec stal zakládající «matkou» církví na nových územích ve světě (Amerika, Asie, Austrálie) a konstantinopolský stolec, který se nemohl věnovat misiemi do nových území, soustředil svoje omezené síly na udržení a péči o východní křesťanství na muslimských územích. Ale i východní křesťanství mělo svoje misie do nového světa díky územní expanzi Ruské říše a jejímu Moskevskému patriarchátu, který byl založen Konstantinopolským patriarchátem v roce 1589. Pravoslavné misie vznikaly na asijském dálném východě a v Severní Americe na Aljašce, státech Washington, Oregon a Kalifornie. V moderní době následkem migrace Řeků, Rusů a dalších pravoslavných národů jsou pravoslavné církve například v Pensylvánii a jinde v Americe včetně Aljašky, kde si pravoslaví udrželi původní obyvatelé této nakrátko ruské kolonie. Všechny americké orthodoxní církve dnes náleží do jurisdikce Moskevského nebo Konstantinopolského patriarchátu.
Začátek Velkého půstu je spojen s mladší středověkou celoevropskou tradicí masopustů čili karnevalů (latinsky carne = maso, vale = loučí se), kdy se těsně před velkým půstem oslavuje a hoduje. Masopusty jsou ve východoslovanském prostředí známé jako Maslenice a mají řadu zajímavých lidových pravidel, která splývají s církevními. Například Maslenica ještě nenáleží do postní doby, ale už by se nemělo během ní požívat maso, to je možné naposledy o týden dříve, během takzvané Masné neděle. Proto má neděle 26.2. název Syropustní neděle, protože je naposledy povoleno konzumovat jiné živočišné produkty, ale už mimo masa. Typickým jídlem o tomto svátku jsou bliny, východoevropská varianta palačinek. V pondělí, kdy je první den Maslenice zvaný «uvítání», děti vytváří figuru Maslenice ze slámy a zdobí ji, poté s ní koledují. Ve čtvrtek začínají hlavní oslavy a v sobotu je figura Maslenice na kraji vesnice upálena, někdy navíc i pohřbena.
Začátek velikonočního půstu má ještě jeden svátek: Neděle odpouštění. V předvečer Velkého půstu je totiž zvykem si vzájemně odpouštět v duchu Kristova učení: «Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.» (Matouš 7:12, Lukáš 6:31) a «Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.» (Matouš 6:12, Lukáš 11:4).
Události okolo začátku Velkého půstu proto nejsou jen nějakou historií jednoho konkrétního náboženského vyznání ani to není nějaký pouhý etnograficky zajímavý rituál, ale je to významný krok v evoluci celé lidské společnosti. Právě v dnešní době je velmi důležité si uvědomit, že základem civilizovaného lidského života a dobrých vztahů je schopnost představit si sebe sama na místě druhého. Křesťanské učení říká, aby se člověk dovedl už předem podívat na své jednání stejnýma očima, jako se dívá na jednání druhých lidí. V dnešním složitém světě totiž nelze uplatňovat primitivní principy spravedlnosti jako například šári'atské právo na «spravedlivou pomstu» a zákony «oko za oko a zub za zub», se kterými bylo ve starověku možné udržet pořádek na pouličním bazaru. Dnešní svět totiž už dávno není bazar, pokud jím vůbec někdy byl. Právě proto se křesťanská civilizace díky svému učení nejen ubránila před zničením, které ji v minulosti reálně hrozilo, ale dnes patří k důležitým základům globální lidské společnosti na celé planetě Zemi.
