Tajemný jezuita v modrém plášti
Byl horký den 17. srpna 1753. Ve vojenském ležení před maďarskou pevností Rábe (dnešní Györ) se strážmistrovi dragounského pluku Jakubu Doubravskému narodil syn. Rodiče mu na památku osvíceného císař Josefa II., jehož si velice vážili, dali jméno Josef. Pravda, maďarský písař při zápisu do matriky zkomolil příjmení a napsal Dobrovský, ale nechali to tak.
Brzy poté byl pluk přeložen do Horšovského Týna. Strážmistr Doubravský však zemřel a ovdovělá žena se znovu provdala za německého obchodníka. Ten si zřejmě mohl dovolit poslat nadaného (ač nevlastního) synka na vynikající jezuitské gymnázium v Klatovech. Odtud mladý Dobrovský přešel do Prahy, na filozofickou fakultu v Klementinu. Titul magistra získal s vynikajícím prospěchem a jako devatenáctiletý se stal novicem řádu Tovaryšstva Ježíšova v Brně. Splňoval ideální představy kladené na jezuitu: mimořádně pracovitý, cílevědomý, vzdělaný, kritický, současně tvrdý, nekompromisní a charismatický. Do řádu vstupoval s představou, že se stane misionářem v Indii. Studoval sanskrt a hindštinu, hloubal ve staroindických védách, porovnával filozofii buddhismu a hinduismu s křesťanstvím...
Co ho vábilo k pradávné kolébce evropského lidstva? Tušil cosi z odkazu sv. Tomáše, pochybovače, jenž vkládal prsty do ran Kristových a jenž zemřel v Indii jako stavitel chrámů? Geniální mladík Dobrovský se chtěl věnovat kritické analýze biblických textů, toužil pod nánosy pozdějších interpretací a přídavků objevit původní, autentickou podobu bible. Hodlal prozkoumat, co z raného křesťanství přešlo do koránu. Naučil se proto ještě, jen tak jakoby mimochodem, hebrejštinu, řečtinu a arabštinu.
Jenže pobyl v Brně sotva rok (1773) – a řád byl nečekaným papežovým rozhodnutím zrušen! Už jsme si říkali, co za touto do poslední chvíle tajenou akcí stálo. Moc, která se stala příliš nezávislou na původním zřizovateli, bylo nutno zlomit. Mladý Dobrovský dokončil svá teologická studia v Praze.
Poté strávil většinu života ve službě u šlechtické rodiny Nosticů. Služba je ovšem špatný výraz – spíše zde žil jako vážený host, vychovatel jejich čtyř synů, učený rádce a společník, vlastně člen rodiny. Ten vztah je velmi zvláštní – čeho si Nostic, nejvyšší státní úředník, na Dobrovském, na tomto plebejském synkovi prostého vojáka, tak považoval? Ohromila ho šíře jeho vzdělání a precizní schopnost uvažování, spojená s jakýmsi vrozeným džentlmenstvím a vznešenou aristokratičností?
Záhada tajemného muže, jenž dodržoval kněžský celibát, nosil kolárek, nechal se oslovovat abbé (kněz bez farnosti) a neustále se halil do dlouhého tmavomodrého pláště, nedávala spát jeho mnoha životopiscům. Když Dobrovský přijel na návštěvu k hrabatům Černínům do Chudenic u Klatov, vyvolal jeho zjev neobyčejné vzrušení mezi místními sedláky. Vesničané si špitali, že je to přestrojený císař Josef II., který nezemřel, ale skrývá se před svými nepřáteli. Klaněli se mu a vzdávali mu přímo královské pocty. A to nebyla náhoda. Již před tím si mnozí všimli jeho překvapivé podobnosti s císařem Josefem II.
Nabízí se tu další varianta, obdobný případ jako u Barbory Pankové – Němcové: Co když byl Dobrovský skutečně císařským levobočkem, plodem náhodného dobrodružství císaře, jenž si při účasti na vojenských manévrech „odskočil“ s vojandou? Podle dobových svědectví byla paní Doubravská velmi půvabná žena, oplývající za mlada temnou, uhrančivou krásou. Podobnost s císařem Josefem se u Dobrovského objevila až v dospělosti – přesto ho pokřtili shodným jménem – Josef! A není snad to „zkomolení jména“ záměrné a symbolické: Dobrovský čili potomek „dobrého“ císaře?
V červenci 1781 byl na Dobrovského spáchán atentát. Během lovu na jeleny na nostickém panství v Jindřichovicích ho kdosi střelil do prsou. Modrý abbé naštěstí vážné zranění přežil. Uvádí se, že to byla nešťastná náhoda, neopatrnost hraběnky Alžběty Nosticové. Od té doby ho prý v rodině ještě více hýčkali, neboť vůči němu měli výčitky svědomí . . .
A co když to bylo jinak? Co když tajné služby odhalily existenci císařského levobočka s českou krví, jenž by mohl být prosazován za českého krále, a pokusily se ho nenápadně zlikvidovat? Anebo mohlo jít o zhrzenou lásku kněžny, kterou impozantní osmadvacetiletý Dobrovský odmítl, věrný svému celibátu a ona po něm v hysterickém rozrušení vystřelila . . .
Proč se vlastně stranil žen? To u něj nemělo nic společného s církevní morálkou. Vnější atributy kněžství si spíš ponechával jako kamufláž, ve skutečnosti prý byl dokonce tajným ateistou! Spíše mi připadá, že se nechtěl nechat vyrušovat v soustředění na morfické pole (informační). V Tovaryšstvu Ježíšovu se naučil používat jezuitskou techniku vnitřních meditací, v nichž se před duševním zrakem zpředmětují abstraktní pojmy. Začínal chápat systém řízení sítě . . . A současně dokázal analyzovat, v čem byla slabina všech předchozích projektů, nejen římského Ráje, ale i jezuitské republiky, či zednářského císařství Josefa II.
Při srovnávání různých jazyků pochopil, co mají společného; že to je vibrační zvukový kód umožňující specifické napojení na národní část pole, spojenou s původními „totemy“, s rodovými znameními i prokletími, ale také s národními hrdiny, s beztělci, kteří mohou vytvářet kolem vybrané skupiny obyvatel onu obranou bariéru a umožnit jim komunikaci na daleko vyšší úrovni než dosud. Poukázal na to, jak diletantské jsou všechny dosavadní snahy o zkultivování jazyka, jímž v Bohemii mluví část národa zvaná Stockböhmen (kmenoví Češi – na rozdíl od Deutschböhmen, německých Čechů).
Problém ho zaujal natolik, že se kvůli němu naučil česky (jeho rodnou řečí totiž byla němčina!). A nejen česky, ale i rusky, srbsky, polsky a bulharsky. Velkou pozornost věnoval lužické srbštině. Vrhl se na studium staroslověnštiny. Svými srovnávacími filologickými studiemi se stal zakladatelem slavistiky jako vědy.
Sestavil plán, vypracoval logický systém slovanské a zvláště české jazykové komunikace. Svou monumentální Zevrubnou mluvnici jazyka českého ovšem napsal německy, aby ji vzdělanci, pro něž byla určena, rozuměli. Z intelektuálů tenkrát neuměl česky skoro nikdo. Sám Dobrovský nevěřil v možnost využití nově odhaleného jazykového kódu pro velkou skupinu lidí. Spíš si představoval užší okruh zasvěcenců, jakousi obdobu jezuitského či zednářského řádu. Propadal depresím, když ho napadlo, že jeho práce je možná zbytečná, že i ta pokřivená čeština, kterou lze dosud slýchat mezi plebejci na venkově, stejně během několika málo desetiletí zanikne.
Jako by se i v případě Dobrovského ukazovalo, jak nebezpečné je přímé a dlouhodobé napojení na morfické pole. Krátce poté, co oslavil třicetiny, zrovna když pobýval na Sokolovsku (v oblasti minerálních pramenů a uhelných pánví s hlubokými geologickými zlomy) propukl u něj zničehonic, při návratu z jedné vyjížďky do přírody, záchvat zuřivého šílenství. Rozbíjel předměty kolem sebe, řval „hlasem lvím“, útočil na lidi. Poté upadl do hluboké apatie.
Vzpamatoval se a zase pilně pracoval. Záchvaty se vracely asi tak dvakrát do roka. Při jednom z nich zničil nenahraditelný rukopis své lužickosrbské gramatiky.
Jak stárnul, agresivita ho opouštěla, ale propadal se do zvláštního blouznění. Často mluvil sám se sebou, hádal se, komusi odporoval – jako by rozprávěl s neviditelnými bytostmi. Odstěhoval se na Kampu, ostrov mezi Vltavou a mlýnským náhonem Čertovka, kde měli Nosticové zahradu. Bývalou koželužnu mu nechali přestavět na půvabný zahradní domek. Na Kampě ještě pracoval na česko-německém slovníku – a když na něj přišel nápor choroby, „zaháněl ďábla“ zahradničením. Nevrle přijímal zprávy o tom, jak se parta mladíků kolem gymnaziálního profesora Jungmanna snaží udělat z českého jazyka politickou záležitost. Připadalo mu, že chtějí jeho práci zneužít. Se zaťatými zuby se ten „starý Faust“ zahalen do nerozlučného modrého pláště, procházel sem a tam kolem Čertovy strouhy. Připadal si jako lev v kleci . . .
... nakonec zemřel 6. ledna 1829 v Brně, na cestě z Vídně.
přečtěte si také: Josef Dobrovský na wikipedii