slovanska unie
slovanska unie

PŘIHLÁŠENÍ



Staroslověnské písemnictví a jeho dědictví v rumunsky mluvících zemích

Dopad evangelizační a osvětové mise bratří Cyrila a Metoděje na rozvoj kultury slovanských národů byl již předmětem nesčetných výzkumů a analýz. Učedníci obou bratří přinesli po svém vypuzení z Velké Moravy plody této mise do Bulharska, kde se pak za pomoci místních knížat rozvinuly v plnohodnotnou literární kulturu využívající staroslověnštinu jako svůj jazyk a hlaholici (později cyrilici) jako své písmo. Tato literární kultura se následně rozšířila mezi všemi pravoslavnými Slovany, pokrývajíc rozsáhlý areál od dnešního Srbska a Bosny, až po východní a severní hranice středověké Rusi. V tomto areálu však staroslověnské písemnictví zásadně ovlivnilo osud ještě jednoho národa, který je v této souvislosti připomínán jen málokdy.

Jedná se o Rumuny, pravoslavný národ, který však na rozdíl od okolních Slovanů hovoří románským jazykem, přineseným do této oblasti římskými kolonisty po dobytí Dákie císařem Trajanem. Lid, který mísením těchto kolonistů s místním obyvatelstvem vznikl, přežil pod ochranou Karpat několik staletí migrací a postupně se rozšířil ve všech oblastech, které s tímto horským masivem sousedí. Ač dospěl pod vlivem nejrůznějších okolností k vytvoření vlastní státnosti až ve 14. století, tj. mnohem později, než okolní Slované, "jeho státy" Valašsko a Moldávie, na rozdíl od svých jižních sousedů, nepodlehly tureckému náporu a měly sehrát významnou roli v životě Slovanů, i staroslověnské kultury.

Se staroslověnskou liturgií a písemnictvím se staří Rumuni seznámili nejspíše záhy po jejich rozšíření v Bulharsku. Vliv Prvního bulharského státu tehdy sahala i severně od Dunaje, kde se nacházelo právě i rumunojazyčné obyvatelstvo. Z území pod bulharskou správou se slovanská liturgie a písemnictví rozšířily mezi rumunojazyčným obyvatelstvem dále a v následujících staletích se staly integrální součástí jeho kultury. [1]  Vzhledem k absenci centralizovaného státu u Rumunů se patrně nejednalo o vysokou kulturu, která by přesahovala rámec donačních nápisů a liturgických knih.

K rozvoji vlastní rumunské státnosti došlo teprve ve 14. století. S postupujícím rozpadem Zlaté Hordy vzniklo v oblasti na východ od Karpat mocenské vakuum, které však tentokrát nezaplnil žádný další kočovný národ. Po mnoha staletích tak vznikla pro rumunojazyčné obyvatelstvo příznivá situace k zformování vlastního státu. Jako první se šance chopily místní elity ve Valašsku, oblasti mezi Karpaty a Dunajem, kde se v první polovině 14. století pod vedením knížete Basaraba I. zformovalo Valašské knížectví, jež dokázalo vojensky obhájit svojí suverenitu vůči podmanitelským pokusům Uher. Nový stát urychleně vybudoval své základní struktury a založením metropolitství podřízeného Konstantinopolském patriarchátu se včlenil i oficiálně do rodiny pravoslavných států. Podobný proces proběhl i na východ od Karpat, kde se v 60. letech 14. století pod vlivem rumunských aristokratů došlých z Uher postupně zformovalo knížectví moldavské. Elita obou těchto státu byla sice tvořena z většiny etnickými Rumuny (jakkoliv vědomí jednotné rumunské identity tehdy existovalo jen matně), avšak jako oficiální jazyk státu a církve se tyto elity stále přidržely slovanského jazyka Cyrila a Metoděje, který jejich předkové kdysi pod bulharským vlivem přijali. Staroslověnština tak mezi Rumuny plnila podobnou funkci jako v případě našich předků latina.

S rozvojem státnosti "rumunských" knížectví, jejich elit a institucí, úzce souvisel i rozvoj psaného slova. Dochází k růstu panovníkem podporovaných klášterů, v nichž tradičně vznikají skriptoria, do nichž začíná proudit k opisování široké spektrum rukopisů. Ve Valašsku se jednalo především o Tismanský a Cozijský klášter, zatímco nejvýznamnějším kulturním centrem v Moldávii se stal klášter Neamț, v němž se pod vedením Gavrila Urlika v 15. století rozvinula vyspělá kultura opisování a výzdoby rukopisů, plně srovnatelná s jejími jihoslovanskými protějšky. [2]

Rukopisy se do Valašska a Moldávie dostávaly především od jejich jižních sousedů, Bulharů a Srbů. Takto se během zhruba jednoho staletí do knížectví dostal téměř kompletní jihoslovanský kánon textů a literárních děl (ať už původních, nebo přeložených z řečtiny), od biblických a liturgických knih, přes životy svatých, naučení církevních otců, až po kroniky a naučné texty. [3] Valašsko a Moldávie tak měly sehrát zásadní úlohu při uchování tohoto dědictví pro naši dobu. Vzhledem k tomu, že knížectví nikdy nebyla Osmanskou říší dobyta, místní kláštery a knihovny nikdy nepostihla tak masivní destrukce, jako jejich srbské, a především bulharské protějšky. Množství především v Bulharsku vzniklých, či přeložených děl tak známe pouze z valašských nebo moldavských opisů, bez nichž by naše už tak dosti omezené možnosti poznat tuto literaturu byly minimální.

Zpočátku byl korpus importovaných textů pro potřebu valašských a moldavských elit patrně dostačující a k tvorbě nových textů prakticky nedocházelo. Veškeré texty pro potřeby mnišstva, poučení, a základní přehled o světě již byly přeloženy a stále ještě nepočetné duchovní elity obou knížectví patrně nepociťovaly potřebu tento fond dále rozšiřovat, případně byly plně zaměstnány jeho samotným šířením. Potřeba vzniku nových textů tak vznikla z okruhu samotných knížat, přičemž navzdory svému pozdějšímu vzniku se první taková díla objevila v Moldávii. Již na počátku 15. století sepsal významný literát Grigorij Camblak, který po emigraci z Turky podrobeného Bulharska a pobytu v Konstantinopoli našel na několik let útočiště právě v klášteře Neamț v Moldávii, život a službu místnímu světci Janu Novému, jehož ostatky byly knížetem Alexandrem Dobrým přeneseny z černomořského pobřeží do hlavního města Suceavy. [4] O dalších 60-80 let později, za vlády patrně nejvýznamnějšího moldavského knížete Štěpána Velikého, pak začal vznikat moldavský letopis. Ten začal patrně jako kronika Štěpánovy vlády, ale postupně k němu byl přidán stručný úvod začínající založením Moldávie a letopis byl  několika verzích doplňován a prodlužován přinejmenším do konce 16. století. [5] Za tu dobu prodělalo toto letopisectví pozoruhodnou evoluci, kdy byly stručné letopisné záznamy anonymních autorů doby Štěpána Velikého postupně nahrazovány komplexnějším vyprávěním autorů jako biskup Makarij či igumen Eftimij, s jasnou koncepcí a bohatší rétorikou po vzoru byzantských kronik.

Ve Valašsku je původní literární tvorba záležitostí až 16. století, zato přinesla jedno z nejpozoruhodnějších děl literatur jihoslovanské tradice vůbec. Tím byla Ponaučení Neagoe Basaraba svému synu Theodosiovi, [6] text náležící žánru knížecích zrdcadel, která na rozdíl od středověké Rusi v Bulharsku, ani Srbsku nikdy nevznikla. Dílo prodktnuté pravoslavným ideálem panovníka se dotýká všech základních úkolů vladaře, přičemž však u témat jako diplomacie a válka nepostrádá i jistou omezenou míru pragmatismu. Další dva texty, Život patriarchy Nikona a valašský letopis (jenž vznikl patrně v druhé čtvrtině 16. století) jsou dnes známy jen z pozdějších rumunských překladů a předělávek, ale přesto svědčí o tom, že v případě potřeby nebyly vlastnosti jako vynalézavost a literární talent valašským autorům cizí. Je třeba si uvědomit, že všechna kulturní centra (s výjimkou athoských klášterů), která by mohla početně omezené a teprve se formující valašské a moldavské literární prostředí ovlivňovat, již fakticky zanikla a obě země se do jisté míry nacházely v kulturní izolaci. Ta byla dále prohlubována čím dál tím slabší znalostí staroslověnského jazyka v knížectvích, což zhruba od půlky 16. století možnost tvorby esteticky literárně náročnějších textů značně omezovalo.

Právě tato izolace literárního prostředí Valašska a Moldávie a stále omezenější znalost jazyka vedly postupně k tomu, že staroslověnština nebyla schopna v těchto dvou knížectvích saturovat všechny funkce, které stále rozvíjející státy v čím dál větším množství potřebovaly. A tak její důležitost a funkce od poloviny 16. století začaly pomalu, ale nezadržitelně ustupovat. Nejprve se tato změna dotka úředních listin, v nichž postupně staroslověnštinu nahradila rumunština. Následně, od 17. století tento proces začal stále více pronikat i do literatury. Do ní totiž výrazným způsobem vstoupily světské osobnosti; aristokraté, jež získali vzdělání na polských universitách a duchovní akademii v Kyjevě. Pro tyto literáty, jakými byli Grigore Ureche a Miron Constin v Moldávii, či Constantin Cantacuzino ve Valašsku, byl již literární prostor prostor zděněný od jižních Slovanů příliž úzký. Při jejich znalosti klasických jazyků a literatur spolu s tehdy moderním západním písemnictvím mohli aplikovat nové přístupy při psaní historiografie, mohli vnést do svých literatur dosud neznámou poezii, a celkově rozvinout literární činnost do šíře, kterou dosavadní tradice již obsáhnout nemohla. Tato literatura však již byla psána v jejich rodném jazyce. [7]

Tyto proměny, spolu se vzrůstající přítomností řeckých obchodníků a aristokratů na valašských a moldavských dvorech způsobily postupný zánik staroslověnsky pané literatury v těchto zemích. Staroslověnština se v 17. století stále ještě udržela ve sféře náboženství, církevních a liturgických textů, dokonce vznikaly i nové překlady, avšak i ona byla postupně vytlačována stále populárnější řečtinou a od 18. století již významnější úlohu v životě Rumunů nehrála. Pouze její abeceda byla využita pro samotnou rumunštinu, jež byla psána cyrilicí až do poloviny 19. století. Dědictví staroslověnštiny v dějinách a kultuře rumunského národa je však neopominutelné. Samotné formování rumunské kultury je s tímto jazykem neodmyslitelně spjato. Kulturní a myšlenkové modely, které s sebou toto písemnictví neslo, zůstaly v rumunském prostředí pevně zakotveny, i přes nelibost mnoha dnešních Rumunů, vzhlížejících spíše ke svým jazykově, avšak nikoliv kulturně a nábožensky, bližším francouzským či italským příbuzným. Každý pokus proniknout ke kořenům rumunské duchovní kultury tak nutně musí vést k jejímu staroslověnskému dědictví do doby, kdy rumunojazyčné obyvatelstvo bylo i přes svůj odlišný jazyk pevnou součástí onoho specifického kulturního společenství, nazývaného dnes Slavia Orthodoxa.


Pro mezinárodní konferenci "Dialog kultur a religií jako prostředek k uchování míru" napsal místopředseda Slovanské unie z. s. Mgr. Adam Kulhavý, Ph.D.


REFERENCE

[1] O rozšíření slovanské literatury a pramenů a Cyrilovi a Metodějovi viz. MIHAILĂ Gheorghe. Contribuții la istoriaculturii și literaturii române vechi. București, 1972, s. 9-77.

[2] PĂCURARIU, Mircea. Istoria Bisericii Ortodoxe Române. Vol I. Iași, 2004, s. 269-289.

[3] CARTOJAN, Nicolae. Istoria literaturii române vechi: ediția al-doilea. București, 1980, s. 9-28.

[4] РУСЕВ, Пеньо - ДАВИДОВ, Ангел. Григорий Цамблак в Румъния и в старата румънска литература. София, 1966.

[5] Podrobněji o moldavském církevněslovanském kronikářství viz. BOGDAN, Ioan. Vechile cronici Moldovenesci inainte de Urechiă. București, 1891., Idem. Letopisețul lui Azarie. București, 1905.

[6] Învățăturile lui Neagoe Basarab câtre fiul său Theodosie. București, 1970.

[7] CARTOJAN, Nicolae. Istoria literaturii române vechi: ediția al-doilea. București, 1980, s. 250-263.

slovanska unie